Speciální škola pro „hloupé“ děti ? „Hloupé“? Jak velmi, velmi jsem se mýlila

Máte doma dítě, které přes všechnu snahu a hodiny domácí přípravy má stále špatné známky? Neprospívá, možná i propadá? Ztratilo motivaci se učit, nerado chodí do školy, spolužáci se mu posmívají?

Začínáte uvažovat, zatím jen přemýšlíte o návštěvě speciální školy?

Každý rodič, který stojí před tímto rozhodnutím bude vědět, co mám na mysli, když píši :

„Jen pod rouškou neznalosti vznikají pověry, mýty a lži"...Proto návštěvu školy neodkládejte. Běžte se tam nezávazně podívat. Rozhlédněte se. Promluvte si o svém problému s paní ředitelkou, s vyučujícími.

Já sama jsem stála před stejným rozhodnutím před sedmi lety.

Můj syn začal navštěvovat Základní školu v Jarošově. Písmenka rozsypaná na podlaze nerozeznal, nastaly první nesnáze.

Navštívili jsme Pedagogicko-psychologickou poradnu. Dyslekticko-dysortografická porucha.

S paní doktorkou jsme se domluvily, vrátíme se do školky. Příští rok to půjde lépe. Za rok stejné potíže. Slova paní učitelky, že každý týden děti proberou dvě písmenka a na Vánoce si přečtou pohádku mi naháněla hrůzu. Věděla jsem, že můj syn na Vánoce v první třídě určitě žádnou pohádku nepřečte. Samozřejmě vím, že ne svou vinou, ale dítě to vnímá jinak a je zklamané. A to byl teprve začátek.

Opět návštěva poradny. Bylo mi sděleno, že vynikajícího žáka doma nemáme, ale s přiměřenou domácí přípravou „by měl" základní školu zvládnout.

...nemůžeš jít ven, musíme se učit, učit. 4,4,4,5,5. Nezvládá, nejhorší, nejslabší, poslední...

Tak nějak to u nás doma bylo dnes a denně. Přiměřená příprava? Co je to? Stres, křik, hodiny strávené učením, nezdary, pocit marnosti? Škola se stala naší noční můrou. Hledala jsem východisko. Speciální škola? Začala jsem o tom uvažovat, ale návštěvu jsem stále odkládala.

Můj syn by měl navštěvovat školu pro „hloupé" děti? „Hloupé"? Jak velmi, velmi jsem se mýlila.

Syn chodil již do čtvrté třídy. Potom se začal povinně učit anglicky. To uspíšilo mé rozhodnutí. Šla jsem se do speciální školy podívat a to i přes přesvědčování paní doktorky z Pedagogicko-psychologické poradny, že s přiměřenou domácí přípravou...

Nejdříve jsem školu navštívila sama. Stojím na chodbě, rozhlížím se. Vystavené práce dětí, také ocenění z vědomostních a sportovních soutěží. Škola jako každá jiná.

Ten den jsem tam potkala paní učitelku, která znala mého syna. Usmála se a podpořila mě v mém rozhodnutí. Podruhé jsme přišli již se synem. Vypadali jsme asi hodně nešťastně. Paní ředitelka nás ujistila, že zase budeme žít „normálním" životem. Domluvily jsme se na přestupu.

Syn začal navštěvovat speciální školu.

Za krátkou dobu se vše začalo obracet k lepšímu. Bylo znát, že pedagogové se dětem věnují individuálně s velkou mírou trpělivosti. Mají je rádi a rozumí jim. A můj syn? Z nejhoršího, nejslabšího, posledního se stal velmi dobrý žák s výborným prospěchem. Začal se do školy těšit. Bez nesmyslných hodinových příprav doma si osvojil nové vědomosti a naučil se spoustu pro život důležitých věcí. Jezdil s ostatními dětmi na vědomostní a sportovní soutěže a jezdil rád.A hlavně získal zpět ztracené sebevědomí.

Teď již syn navštěvuje strojírenské učiliště. Hraje stolní tenis. Vlastní řidičský průkaz a těší se na jaro, až si vyjede na nové motorce. Prostě normální kluk.

Na školu nezapomněl. Občas se tam zastaví. Na Mikuláše šel spolu s ostatními v masce čerta navštívit mladší děti.

Chtěla bych poděkovat všem pedagogům za jejich přístup a hlavně trpělivost. A rodičům vzkázat: „Neodkládejte návštěvu speciální školy. Běžte se tam nezávazně podívat. Rozhlédněte se. Je to škola jako každá jiná...

Tvrdoňová Lubomíra